“Zlaté hrnce moudrosti” aneb Jak důležité je v buddhismu studovat

Možná jste na cestách v Indii nebo v Nepálu byli svědky filosofické debaty v některém z tibetských exilových klášterů. Je to něco, co připomíná vzrušenou hádku, a to nejen zvýšeným hlasem debatujících, ale také divokou gestikulací. A pokud byste rozuměli tibetsky, věděli byste, že i témata mají na první pohled k Dharmě daleko – velmi oblíbeným je například kouř a oheň v horském sedle, anebo sloupy a hrnce všeho druhu. Vypráví se příběh o tibetském kupci, který kdysi cestoval do Lhasy za obchodem a pár kilometrů před svým cílem zastavil, aby ze zvědavosti naslouchal debatě mnichů v místním klášteře. Nerozuměl příliš, jen to, že se jednalo o jakýsi zlatý hrnec. Moc dlouho ho to nebavilo, tak se vydal zase na cestu, ve Lhase vyřídil, co potřeboval, a večer po cestě zpátky zastavil zase u toho stejného kláštera – a co neslyšel, mniši se pořád dohadovali o tom zlatém hrnci! To už to nevydržel a rozhořčeně mezi ně vběhl s tím, že jim tedy nějaký ten zlatý hrnec koupí, ale ať už se nehádají, vždyť to je pro mnichy ostuda, a ještě takové téma!

Debata v klášteře Sera v Indii

 

Možná si také říkáte, co mají zlaté hrnce a v širším kontextu studium, debata a memorizování (učení se nazpaměť) textů společného s tichou usebraností mnichů v dobách Buddhy Šákjamuního, a jestli by mniši a mnišky a praktikující vůbec neměli raději meditovat, než se věnovat studiu textů, které snadno může sklouznout v pouhou intelektuální zábavu. Takové názory ostatně existovaly i v minulosti a vždy měly poměrně dost následovníků. Dokonce i sám Buddha přirovnal přílišné ponoření se do filosofického zkoumání k člověku postřelenému šípem, který odmítá ošetření, dokud se nedozví, kdo a kdy a proč ten šíp vyrobil. Na druhou stranu ovšem tibetská buddhistická tradice, především pak tradice gelug, přirovnává meditaci bez předchozího studia k pokusu o lezení na strmou zledovatělou skálu bez jakéhokoli vybavení. V čem tedy spočívá následování Buddhova učení, především pak v dnešní době, a pokud nás toto učení zaujalo, jak se rozhodnout, čemu konkrétně věnovat svůj omezený čas a energii?

Debatující mnišky v ženském klášteře Kachoe Ghakyil v Nepálu

Meditace a studium

Nejvíc bude pravděpodobně záležet na tom, co od své praxe očekáváme. Toužíme-li po brzké úlevě od stresu a úzkostí a vyrovnanější a klidnější mysli na prvním místě, pak pro nás asi bude nejlepší začít co nejdřív pravidelně meditovat, aniž bychom předem museli mít nějakou intelektuální průpravu. Ale buddhismus nám především nabízí pomoc odpovědět na otázky po smyslu života. Buddhův závěr byl, že vše, čeho můžeme dosáhnout ve své všední existenci podmíněné karmou a mentálními neduhy, nás dříve či později opustí nebo přestane bavit, takže zde nemůžeme mluvit o skutečném štěstí. To lze získat pouze vymaněním se z koloběhu zrozování a smrti, nebo ještě lépe dosažením osvícení, kterým prospějeme nejen sami sobě, ale všem nesčetným cítícím bytostem. Chceme-li tohoto dosáhnout, pak by nás mělo zajímat, a to do co nejhlubších podrobností, co přesně je pro to potřeba udělat. Kdyby odpovědí bylo pouze „meditovat“, proč by tedy Buddha strávil tolik let tím, že své následovníky učil? Proč by jim mnohokrát a v různých podobách podle jejich schopností, tužeb a předpokladů vysvětloval, jak věci ve skutečnosti existují, a že je to naše nevědomost, naše projekce, připisování jim něčeho, co vůbec nemají, která je příčinou všech našich problémů?

 

Mnišky v klášteře Kopan při studiu

Studium jako cesta k rozvíjení moudrosti

Osvícení znamená zbavit se všech mentálních neduhů a zastření a rozvinout k dokonalosti všechny kvality, na prvním místě soucítění a moudrost. A moudrost by se snad dala charakterizovat jako vědění ruku v ruce s osobní zkušeností. Potřebujeme vědět, čeho přesně chceme dosáhnout, čeho přesně se chceme vyvarovat nebo zbavit a jaká přesně k tomu vede cesta – jinak se ocitneme ve velkém nebezpečí, že se v různých duchovních teoriích a směrech prostě ztratíme. A potřebujeme to vědět i proto, abychom mohli poradit a pomoci ostatním, kteří se na nás mohou obracet. Bylo by zvláštní prohlašovat se za Buddhovy následovníky, ale nevědět, co učil. Studium Buddhova učení nemusí nutně znamenat ležet celé dny v knihách. Jde především o to napřed se seznámit se základními pojmy a principy a ty pak zkoumat z různých úhlů s otevřeným a zvědavým přístupem. Položit si otázku, jak odpovídají našim vlastním zkušenostem a snažit se přijít na to, jak je můžeme využít ve svém vlastním životě, ve své vlastní momentální situaci.

A nakonec nám ještě zůstává otázka, co s tím vším mají společného ty zlaté hrnce. Zajímavé je, že v sanskrtu i v tibetštině existuje stejné slovo pro Buddhovo učení a pro všechny existující jevy – obojí je dharma, neboli čhö. Možná nám to má napovědět, že abychom dosáhli osvícené vševědoucnosti, měli bychom se zajímat o všechno, co existuje. Hrnce se tak prolínají celým sedmnáctiletým geše studiem – debatuje se jejich stálost nebo pomíjivost, uchopitelnost nebo neuchopitelnost smyslovým a pojmovým vědomím a nakonec i jejich definitivní způsob bytí – absence inherentní existence. Účelem debaty je porozumět tomu, co bylo vysvětleno během přednášek a spojit si to s vlastní zkušeností. Snažíme se rozpoznat logické souvislosti mezi jevy, najít problematické místa, odmítnout neplatné argumenty a vysvětlit zdánlivé rozpory v přístupech různých indických a tibetských mistrů. To vše by ale bylo bezúčelné, kdyby se člověk nesnažil mít neustále na paměti, proč to všechno dělá. Kdyby si neuvědomoval, že všechny příznivé okolnosti našeho současného lidského života nemusí trvat dlouho, a že bychom je tedy měli využít – tak abychom vytvořili příčiny pro nikoli pomíjivé, ale trvalé štěstí, a to nejen pro sebe, ale pro všechny laskavé mateřské cítící bytosti.

Tenzin Palmo

Foto: fpmt.org